Před pár měsícema jsem byl na výletě ve Strakonicích, a když mě můj kamarád Ondra vezl autem na nádraží, protože bych jinak netrefil, cestou jsme se dohadovali, jestli One chance to live je v G Dur nebo E Dur ... Dojeli jsme na autobusovou zastávku, a pořád jsme se prostě nemohli dohodnout. Za dvacet minut mi měl ject autobus, ale Ondrovi to prostě nedalo, nastartoval a už jsme to pálili na plnej plyn k němu domů.
Vyběhli jsme po schodech do prvního patra a v tu chvíli mi bylo jasný, o co mu jde - piáno a kytara hned vedle. Vzal jsem kytaru a instinktivně, s pocitem, že by to mohlo stát za to, jsem na mobilu zapnul nahrávání. Beze slov jsme začali hrát. Mělo to strašně silnou atmosféru a vlastně jsme úplně zapomněli, že jsme se původně o něčem přeli. Nikdy předtim jsme to spolu nehráli, ale nějak to prostě šlo.
Dohráli jsme, usmáli se na sebe, a na hodinách za pět jedenáct. V celou mi to jelo! Zahodil jsem kytaru, sebral jsem mobil a rychle do auta. Stihli jsme to tak tak a já jen rychle z auta přeběhl rovnou do autobusu a zmateně zamával.
Když jsem se konečně uklidnil, strčil jsem si do uší sluchátka a pustil si těch několik minut podivný atmosféry. A jo, je tam pár falešnejch tónů, není to úplně hladký, ale dejchá to. A protože to dejchá, tak vám to chci pustit!
One Chance to Live
by Adam Piaf & Ondřej Potužník
a můžete tu nechat komentář, budu rád.
